Jmenuji se Zuzana Příhodová.
Asi mne neznáte. Nebyla jsem nikdy ve veslařské reprezentaci, nepůsobila jsem ani v organizační oblasti a díky mé neveslařské postavě (160 cm) si mne asi ani nikdo nevšiml. Přesto mi veslování ovlivnilo celý život.

Ve čtrnácti letech jsem na letním táboře potkala kluka, který mi vyprávěl zážitky z pardubického veslařského klubu. Jeho povídání mne oslovilo natolik, že jsme v září s mojí kamarádkou nastoupily do tohoto oddílu. Jako bývalé plavkyně jsme k vodě měly blízko.

Celé volnočasové období střední školy se odehrávalo právě na břehu Labe. Dospělí, mládež, děti – jedna parta, ve které panovalo vzájemné porozumění, respekt, zdravá rivalita, ale hlavně – společné zážitky a spousta legrace. Tréninky, závody – to byl náš život. Někde mezi tím byla i škola. Člověk se naučil organizovat čas – skloubit povinnosti a sport. Loděnice fungovala jako droga.

I po nástupu na vysoké školy jsme spolu neztráceli kontakty. Někdo pokračoval s veslováním v místě, kde studoval, někdo doma. Přestupy do oddílů nebyly problémem, protože ze závodů jsme se znali. Okruhy známých lidí se rozšiřovaly.
Řada z nás si ve sportu našla celoživotního partnera. I můj kluk z tábora se nakonec stal mým manželem. Vychovali jsme spolu 3 děti. Od malička jsme je vedli ke sportu. Zkusily plavání, atletiku, hokej, orientační běh – nakonec ale všechny skončily u vesel.

Asi byly ovlivněny námi. Vyrůstaly s našimi veslařskými kamarády a jejich dětmi. Společně trávený čas, dovolené, Silvestry, časté oslavy je ovlivnily natolik, že i oni podlehly tomuto sportu.

Historie se začala opakovat. Tréninky, závody, organizace volného času, ale tentokrát se to už týkalo našich dětí.

Veslování poskytuje sportování v každém věku. Sportují naše děti a jezdíme i my. Z kamarádů našich dětí se stávají i kamarádi naši. Společný čas na tréninku, společné závody – vzniká tady takový mezigenerační fanklub. Všichni oblékáme dresy, chystáme si lodě, řešíme strategie. Máme společnou řeč. Jsme rádi, že na závody společně s námi vyráží rodiče i prarodiče našich dětí. Vytváří nám příjemné zázemí, fandí a často i napečou dobroty.

Dnes už jsme v rolích babiček a dědečků. Díky veteránskému veslování se můžeme účastnit i mezinárodních soutěží – Head, World rowing masters… S manželem závodíme na dvojskifu. Čistou ženskou posádku, většinou osmu, jezdíme sestavenou z více oddílů. Je krásné vidět v těchto masters disciplínách sportovat i devadesátileté lidi. Tyto závody často spojujeme i s poznávací dovolenou, které se účastní i naše vlastní děti. Vezeme si s sebou kola, aby mohly jet a fandit celou kilometrovou trať podél závodu. Ostatně tak, jako to provozujeme i my u jejich soubojů. Kola potom využíváme při poznávání nových destinací v okolí konání regat.

V letošním roce jsme se jako diváci zúčastnili LOH v Paříži, kam jsme jeli podpořit naše sportovce a dcera mohla vidět živě závod ženské dvojky – Pavlíny Flamíkové a Radky Novotníkové. S Pavčou jednu dobu jezdily spolu a Zuzka chtěla být u jejího životního závodu.

Když to tak mohu shrnout mojí velkou výhrou v životě nebyla medaile, ale veslování. Dalo mi rodinu, možnost se pohybovat v té velké veslařské, a nakonec nahlédnout i do té největší mezinárodní veslařské komunity.