Alena Herinková
Alena Herinková
Poprvé jsem na loď – byla to gigová loď skul – sedla v září 1969. Veslovala moje sestra se svými spolužačkami a já to chtěla zkusit také. Zlákala jsem k veslování i mé spolužačky a tak jsem pak vlastně začínala na gigové čtyřce. Holky ale dlouho nevydržely, a zbyly jsme nakonec 3. Tedy sestra s 1 spolužačkou a já. V juniorkách jsme se na jeden rok sešly a byly jsme v juniorské reprezentaci.
Do žen už jsem přišla sama. Ovšem do seniorské reprezentace jsem se probojovala až po narození mého nejstaršího syna. Jela jsem s Hankou Kavkovou dvojskif na MS na Bledu v 79. roce. Nominovaly jsme se pak ještě s Blankou Němcovou (Ježkovou) a Hankou Krejčovou (Vajnerovou) na OH v Moskvě, ale nějak to komunisté pak potřebovali jinak, a tak nám na zkoušce olympijského obleku krejčí musel sdělit, že má kostým přešít na někoho jiného. A víc už nám nikdo oficiálně nic neřekl. Dodnes. Trenér stále doufal, že došlo k nějakému nedorozumění, a my dál trénovaly na soustředění – co kdyby – a pak odletělo letadlo na OH bez nás.
A tak jsem se dál věnovala trénování žákyněk v klubu, což jsem dělala i před repre a protože se u nás začalo rozjíždět veteránské veslování, začala jsem si k tomu hezky veteránsky veslovat.
Myslím, že nám z repre zůstala úžasná parta. Když se nám narodily děti, jezdili jsme s nimi na společné dovolené. Protože jsme byli všichni veslaři, vozili jsme si s sebou vždy nějaký
skif nebo dvojskif a trénovali jsme si i tam.
Později jsem začala dělat v práci dětské tábory, vozila jsem i tam dvojskif a všechny děti si mohly veslování vyzkoušet. Na prvním táboře jsme byli na horách, tam voda nebyla, tak jsem vzala trenažer. Opět ho měly děti k dispozici a tak si ho na Čeřínku vyzkoušely i tábornice Jitka a Lenka Antošovy.
Kromě veslování jsem se věnovala i „bafuňaření“. Začala jsem ve výboru v oddílu, dlouhá léta jsem byla členkou Sportovně technické komise. Když se u nás více rozjelo veteránské, dnes Masters veslování, byla jsem i tady členkou komise, a jsem dodnes. Několik let jsem předsedkyní Společenské komise.
Tady jsme si mimo jiné vytkli za cíl, trochu napravit v oceňování veslařských osobností to, co v minulosti oddíly trošku zanedbaly, anebo co bylo zapříčiněno ne příliš dokonalým systémem. Věřím, že se to z větší části již povedlo, jen se ještě nyní snažíme s ostatními členy komise doplňovat do statistik často chybějící křestní jména bývalých úspěšných reprezentantů a hlavně reprezentantek.
A nakonec jsem se opět vrátila i k trénování a pomáhám se začátečníky v oddíle a k tomu si stále a s radostí veteránsky vesluji.
Poprvé jsem na loď – byla to gigová loď skul – sedla v září 1969. Veslovala moje sestra se svými spolužačkami a já to chtěla zkusit také. Zlákala jsem k veslování i mé spolužačky a tak jsem pak vlastně začínala na gigové čtyřce. Holky ale dlouho nevydržely, a zbyly jsme nakonec 3. Tedy sestra s 1 spolužačkou a já. V juniorkách jsme se na jeden rok sešly a byly jsme v juniorské reprezentaci.
Do žen už jsem přišla sama. Ovšem do seniorské reprezentace jsem se probojovala až po narození mého nejstaršího syna. Jela jsem s Hankou Kavkovou dvojskif na MS na Bledu v 79. roce. Nominovaly jsme se pak ještě s Blankou Němcovou (Ježkovou) a Hankou Krejčovou (Vajnerovou) na OH v Moskvě, ale nějak to komunisté pak potřebovali jinak, a tak nám na zkoušce olympijského obleku krejčí musel sdělit, že má kostým přešít na někoho jiného. A víc už nám nikdo oficiálně nic neřekl. Dodnes. Trenér stále doufal, že došlo k nějakému nedorozumění, a my dál trénovaly na soustředění – co kdyby – a pak odletělo letadlo na OH bez nás.
A tak jsem se dál věnovala trénování žákyněk v klubu, což jsem dělala i před repre a protože se u nás začalo rozjíždět veteránské veslování, začala jsem si k tomu hezky veteránsky veslovat.
Myslím, že nám z repre zůstala úžasná parta. Když se nám narodily děti, jezdili jsme s nimi na společné dovolené. Protože jsme byli všichni veslaři, vozili jsme si s sebou vždy nějaký
skif nebo dvojskif a trénovali jsme si i tam.
Později jsem začala dělat v práci dětské tábory, vozila jsem i tam dvojskif a všechny děti si mohly veslování vyzkoušet. Na prvním táboře jsme byli na horách, tam voda nebyla, tak jsem vzala trenažer. Opět ho měly děti k dispozici a tak si ho na Čeřínku vyzkoušely i tábornice Jitka a Lenka Antošovy.
Kromě veslování jsem se věnovala i „bafuňaření“. Začala jsem ve výboru v oddílu, dlouhá léta jsem byla členkou Sportovně technické komise. Když se u nás více rozjelo veteránské, dnes Masters veslování, byla jsem i tady členkou komise, a jsem dodnes. Několik let jsem předsedkyní Společenské komise.
Tady jsme si mimo jiné vytkli za cíl, trochu napravit v oceňování veslařských osobností to, co v minulosti oddíly trošku zanedbaly, anebo co bylo zapříčiněno ne příliš dokonalým systémem. Věřím, že se to z větší části již povedlo, jen se ještě nyní snažíme s ostatními členy komise doplňovat do statistik často chybějící křestní jména bývalých úspěšných reprezentantů a hlavně reprezentantek.
A nakonec jsem se opět vrátila i k trénování a pomáhám se začátečníky v oddíle a k tomu si stále a s radostí veteránsky vesluji.
